Tobogánem z Čínské zdi

teplakacka


Na Nový rok jsme si dala předsevzetí, že konečně sepíšu zajímavosti z naší cesty po Číně a Japonsku. Pokusím se o malého průvodce nejen z cesty, ale především vám přiblížím jídla a pochutiny, kterými jsme se za tři týdny projedly. Postupně přidám i recepty, takže i vy budete mít možnost ochutnat. 
Vstávat v 7 hodin bylo pro llly nad lidské síly, ale zvládla to, k Čínské zdi jsem totiž chtěla vyjet co nejdříve, neboť jsem četla, že cesta tam není úplně jednoduchá a to se ukázalo jako naprosto pravdivá informace. 


Cestou do stanice metra, a zároveň autobusového nádraží Dongzimen, jsme míjely různá rodinné bistra. Kolikrát byste ani nevěřili, že tak malá místnůstka s okýnkem odkud jde pára, je vůbec bistrem. Snídaňové polévky a knedlíčky, vypadají děsně lákavě, bistra jsou k prasknutí narvaná místními už obvykle od 5 ti hodin.  My si koupili bohužel jen něco do ruky v malém pekařství a ranní kávu z Kenya ze Starbucks. Bylo vidět, že káva se tu nedělá každý den, protože to uměl jen jeden obsluhující a ostatní ho s obdivem sledovali.
Pří vstupu do metra jsme prošli prohlídkou jak my, tak i naše baťohy včetně kávy, kterou jsme si nenechala vzít z ruky, neboť bez té po ránu fungovat nedokážu.  Někdo si může říct, že je to otrava a zdržování, ale kontrola probíhá velmi rychlým tempem. 

Příprava snídaně na ulici
  
Domácí bistro


Autobusové nádraží jsme po výstupu z metra, ve spleti podzemních chodeb našly bez problémů, neboť musím uznat, že označené to mají skvěle. Číslo linky 916' a 916 express, tak jak radil průvodce nebylo těžké najít, jen nás takhle po ránu šokovala neskutečná fronta. Nejdřív jsme šly tak trochu na její začátek, tam nás však vyhodil policista, co frontu hlídal, že máme jít na konec řady. 
Šly jsme, ale když jsme viděli ten chaos, jak Číňani bez ostychu předbíhají. Udělaly jsme totéž. Frontu jsme si zkrátily až o půlku. Po chvilce se nám to zdálo opět nekonečné, neboť autobusy jezdily po 30 minutách a tak jsme řekla Ilče, že jdu na obhlídku a pokud mávnu, přijde za mnou. Sledovala jsem chaos vpředu a chtěla jsem se raději vrátit, ale vidím, že Ilča na mávnutí vůbec nečekala a už byla u mne. Po půl hodině přijel další bus a už to vypadalo nadějně, že se naše několikahodinové čekání bude u konce. Bohužel však policista začal pouštět do autobusu všechny před námi, kromě nás, protože staré Číňanky se rozeřvaly s prstem ukazujícím na nás, že jsme předběhly. Nevěřícně a trochu i vystrašeně jsme zůstaly přikované na místě, babky předbíhaly před námi také, ale to asi vůbec nevadilo. Policista nás tedy nekompromisně poslal na konec řady, což znamenalo další hodiny čekání. 



Nedaly jsme se a do dalšího busu jsme se dostaly, po ještě jednom předběhnutím a vystáním si poloviny fronty, místo znova celé. Později nám jeden Ital řekl, že předbíhat se v Číně prostě musí, jinak se nikam nedostaneme, a čím více nervózně působíte, tím spíš to okolí vycítí a začne vás „udávat“. 

V autobuse jsme podle názvu ve znacích zastávek hledaly tu naši. Znaky byly však skoro stejné u tří zastávek. Zeptáme se, uklidňovala jsem se. Stále jsme měly přes uličku na očích další turisty Itala a Němku.
V jedné ze zastávek náhle zadními dveřmi nastoupl Číňan, a cosi na nás vykřikoval. Otočím se a vidím, že kouká na mne a mává, ať jdeme s ním ven z busu. Vylítli jsme i s druhou dvojicí ze sedadel v domnění, že jsme na správně zastávce k přestupu na Čínskou zeď.  Ital s Němkou se splašili jako my, protože Ital uměl trochu čínsky, a rozpoznal v křiku Číňana jméno zastávky, kam chtěli.  


Autobus odjel a my se šokem zjistili, že nás vytáhl taxikář, který nás chtěl odvézt na zastávku přestupu za 100 juanu. Naštvaně jsme nastoupili do dalšího přijíždějícího busu 916, kde se nás ujmula Korejka, která to tam velmi dobře znala a slíbila, že s námi na zastávce přestupu vystoupí.

My sice původně jely úplně na jiné místo k Čínské zdi, ale bez mapy, jazyka a komplikací, které se děly, jsme raději následovaly Itala s Němkou. 
Moc milý pár, se kterými jsme si vyměnili zážitky z Pekingu, ve chvíli kdy jsme se dostali do „správného taxi“, které nás odvezlo k stanovišti, z kterého se vyjíždělo busem a lanovkou ke zdi. 


Od autobusu to bylo ještě pár kilometrů a tak nám korejka pomohla vyjednat taxika za normální cenu, kterého jsme sdíleli s Němkou a Italem.












Lístek na Čínskou zeď nás stál několika násobně víc, než řekl průvodce, ale to nejspíš pro to, že ten týpek to šel nejspíš nahoru pěšky. Od pokladny se totiž vyjedem autobusem kopec a přesedne na lanovku, která nás vyvezla až na  čínskou zeď. Dva lístky nám stejně zbyly a na co byly jsme už nejak nestihly zjistit. Nejspíš však do místního muzea, které mohlo být zajímavé. 


 Další fronta k poslednímu autobusu na Čínskou zeď.


   

Lanovkou k Čínské zdi



teplakacka

Ráda ochutnávám, ráda vařím a cestuji. Z cest si přivážím recepty, které pak doma vařím a kombinuji.

Copyright @ 2014, Teplá kačka